Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

sportovní reportér, ekonomický komentátor, agrární korespondent zaobírající se obnovou a rozvojem venkova

Pravý sloupek
Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.
Pravý sloupek
Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.Text v pravém sloupku.
21.12.2013 18:59:11
Ježíšku, nepopleť to!
Ptá se nový nezkušený soudce svého staršího kolegy:
"Pane kolego, mám tu problém s ilegálním paličem chlastu. Dopadli ho, jak načerno pálí slivovici, a já vůbec nevím, kolik se za to dává."
Starší soudce radí:
"Nevím, jak ostatní soudci, ale já bych nedal víc jak stovku za litr..."

Vypráví pan Šmelke v kavárně:
"Včera jsem se s Bertou strašně pohádal, ale nakonec přilezla na kolenou."
"A co říkala?"
"Vylez zpod toho gauče, ty srabe."

Starý pán se rozhodne zajít k věštkyni: "Kde mě vidíte za takových třicet let?"
Vědma: "Vidím vás s mladou dámou v Paříži, dále vás vidím u mladé dívky v Praze, dále u krásné modelky v Berlíně."
Pan Stern: "To zní dobře."
Věštkyně: "Asi budete dárcem orgánů."

Milý Ježíšku,
k Vánocům bych chtěla tučné konto a štíhlé tělo.
Prosím, nepopleť si to jako loni!

Kalorie jsou malé svině, které nám v noci vlezou do skříně, a přešívají nám věci, aby nám byly stále menší...
Mám těch malých hajzlů plný šatník!

Baví se dva doktoři a jeden povídá:
"Operuju, operuju a najednou koukám, že pitvám."

Odpověď v dotazu na spokojenost s dovolenou: "Vše bylo OK, kazila to jen skutečnost, že jsem tam byl s manželkou!"
autor www.vaclav-prokupek.eu @  
07.11.2013 12:28:58
Sklízíme plody hlouposti české diplomacie
Volby v Kosovu ukázaly chyby Schwarzenbergovy diplomacie: Hloupost nebo záměr?
Česká republika za dob, kdy byl ministrem zahraničí dominant nejprve Strany zelených a později TOP 09 a starostů – Karel Schwarzenberg, jednoznačně podporovala snahu Kosova o samostatnost a postavila se proti územní celistvosti Srbska, našeho odvěkého slovanského spojence. V době, kdy jsme i vláda sousedního Slovenska zaujímala neutrální postoj a neuznala samostatnost Kosova, my jsme spolu s USA jednoznačně podporovali vznik zcela nesmyslného státního útvaru Kosovo! O tom, jak nesmyslný to byl krok jsme se přesvědčili poměrně nedávno, kosovská vláda totiž nebyla schopna uspořádat plně demokratické komunální volby.

Srbský premiér Ivica Dačić nemusel ani moc přesvědčovat Brusel o nutnosti opakování místních voleb v Kosovu. Volební komise už rozhodla, že lidé musejí k volebním urnám znovu ve třech střediscích v severní části kosovské Mitrovice, kde průběh hlasování narušili kosovští i srbští radikálové. K novému hlasování dojde 17. listopadu. Volby ve třech ze čtyř problematických srbských okresů na severu Kosova jsou neplatné, v těchto místech došlo k nesmírnému množství incidentů.
V závěru nedělních místních voleb v Kosovu vtrhli maskovaní radikálové do několika volebních místností v severní, srbské části Kosovské Mitrovice a ve Zvečanu. Tyto dva okresy mají s Leposavičem a Zubim Potokem tvořit autonomní společenství srbských okresů. Útočníci při svém řádění poničili volební urny a napadali lidi, kteří chtěli hlasovat. Materiály ze čtyř severních okresů byly předány a komise zjistila, že ve třech volebních střediscích není co přepočítávat. Volební lístky z těchto středisek jsou zcela nepoužitelné. Volby by se mohly konat znovu i na dalších místech, například v Mitrovici, tak v Leposaviči a Zvečanu. I tam došla k řadě incidentů.

Vedení EU a dokonce i samotný kosovský premiér Hasim Thaci museli uznat, že na severu Kosova, na všech místech, kde Srbové nemohli hlasovat a kde byli zastrašováni, se volby musí opakovat. Podle údajů centrální volební komise v Kosovu se účast ve čtyřech problematických okresech na severu Kosova pohybovala od sedmi do třinácti procent - zato v jiných srbských okresech prý dosahovala 54 až 64 procent.

Je vidět, že Kosovo nedokáže zajistit poklidný a regulérní průběh ani komunálních voleb. Bohužel, postoj české diplomacie se s odchodem „knížepána“ Schwarzenberga moc nezměnil a neustále podporujeme Kosovo, na úkor dlouholetých a dlouhodobě budovaných vztahů se Srbskem.

Ostatně, to že se naše diplomacie zapojila do zpochybňování územní celistvosti Srbska se nám už nyní začíná vymetávat. Řád Německých rytířů nyní žádá vrácení svých majetků na severu Moravy a zpochybňuje platnost takzvaných Benešových dekretů! Ty žádá zpochybnit i část poslanců maďarského parlamentu. Co by uplatnění nároku Řádu německých rytířů znamenalo pro ČR? V podstatě bychom přišli o velkou část našeho pohraničí.

Každý rozumný diplomat vám jistě řekne, že se nikdy nevyplatí narušovat územní celistvost jiného státu, protože taková věc se vám může vrátit jako bumerang. A kdo rozbíjí republiku jinému, musí očekávat, že i jeho státní útvar může čelit podobnému nebezpečí. Proč to diplomacie pod vedením Karla Schwarzenberga činila? Byla to jen hloupost nebo dokonce záměr? Že by Schwarzenbergům lépe vyhovovali Němečtí rytíři, než český stát?
Václav Prokůpek

autor www.vaclav-prokupek.eu @  
02.11.2013 22:48:54
Paní učitelka a žáček
Paní učitelka se ptá žáků:
"Když máte na plotě pět ptáků a jednoho zastřelíte, kolik jich tam zůstane?"
Pepíček se hlásí:
"Ani jeden, všichni ptáci odletí po výstřelu."
Paní učitelka přikývne:
"Správná odpověď je čtyři, ale líbí se mi takový způsob uvažování."
Na to Pepíček řekne:
"Paní učitelko, i já vám dám jednu otázku. Tři ženy sedí na lavičce a každá má zmrzlinu. První ji opatrně olizuje z boku, druhá ji cumlá shora skoro až ke kornoutu a třetí jemně uhryzává od vršku. Která z nich je vdaná?"
Učitelka se začervená, ale nakonec odpoví:
"Podle mě ta druhá, co si zmrzlinu dává celou do úst."
Pepíček na to řekl:
"Správná odpověď je ta, která má prstýnek, ale líbí se mi váš způsob uvažování."
autor www.vaclav-prokupek.eu @  
12.10.2013 12:16:41
Irové senát nezrušili, my ale bojujme za jeho zrušení
Irové v referendu těsnou většinou pro jejich vládu a česká média překvapivě odmítli zrušení horní komory parlamentu. Pro zachování Senátu se podle konečných oficiálních výsledků vyslovilo 51,7 procenta hlasujících, pro jeho zrušení bylo 48,3 voličů. K urnám přišlo asi 40 procent oprávněných voličů. Ještě před hlasováním se podle průzkumů pro zánik horní parlamentní komory přitom vyslovovala většina voličů, jakož i hlavní politické strany a irská vláda. Bezpochyby se tak potvrdily varovné signály, že se irští voliči prostřednictvím tohoto hlasování rozhodli ventilovat nespokojenost s politikou současné irské vládní koalice a rozčarování z důsledků hospodářské krize.
Občané, kteří šli k urnám, mohli také popřát sluchu kritikům vlády, že měla dát přednost reformě Senátu před jeho zrušením.

Provoz Senátu, který existuje 91 let, podle jeho odpůrců vyjde na 20 milionů eur ročně (asi půl miliardy českých korun), naopak podle stoupenců Senát stojí ročně jen asi sedm milionů eur (asi 180 milionů korun českých) a vytváří potřebnou protiváhu vůči dolní komoře. Irský „Seanad“ má 60 členů, z nichž 11 jmenuje předseda vlády, šest volí univerzity a 43 vybírají místní zájmové skupiny obyvatelstva. Funkční období je pětileté. Irové v referendu hlasovali i o návrhu na změny soudního systému, především o tom, zda má být ustaven odvolací soud.

Zjednodušeně by se dalo říci a většina médií v ČR to tak také interpretovala, že v Irsku lidé hlasovali pro zachování Senátu, aby se tak pomstili své vládě, která neplní předvolební sliby. Ale takové vysvětlení je hodně zjednodušené. Srovnejme totiž Senáty v ČR a v Irsku. Dojdeme k zajímavým poznatkům. Zatímco v Irsku Senát reprezentuje občanskou společnost prostřednictvím zájmových skupin a vnáší do politického prostředí názory odborníků z řad podnikatelů, odborářů či různých cechů a stavů, navíc prostřednictvím univerzit brání akademické svobody, Senát v ČR je jednoznačně nikoliv v rukou odborníků, ale politiků a je více či méně jisté, že po letošních volbách bude jen jakousi schvalovací druhou komorou parlamentu. Stručně řečeno, je a bude i nadále k ničemu. Tedy pokud nepočítám s tím, že je dobře placenou trafikou pro politické vysloužilce. Referendum o zachování Senátu v ČR bezpochyby nebude. Jednak proto, že přes všechny řeči řady našich politiků o přímé demokracii stále zákon o referendu nemáme a hlavně z toho důvodu, že velké politické strany si budou své vysloužilce potřebovat stále někam odkládat a český senát je dobrou trafikou pro takové jedince.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. je dlouholetým odpůrcem senátu v ČR a bojuje za jeho zrušení

autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
09.10.2013 19:20:16
Proč nebudu volit ODS
Nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají a následně se legálně zmocnit veškerého majetku, který zůstal po komunistech.

Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav Kalus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946
2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940 (dříve ODA, dnes jsou členové ODA například v subjektu TOP 09)
3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941 (dříve ODS, dnes údajně podporuje blok Hlavu vzhhůru bývalé členky SSM Jany Bobošíkové)

U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na chaotický postup privatizace spolupráci přerušil. Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou privatizaci později označil jako "krádež století".
Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14. 8. 2010: LN - Viníte za nedokonalost legislativy investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN - Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit? "Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN - Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna."

Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ať víme, na co je pan Tříska tak hrdý.

Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům, lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů.

První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva.

Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtů KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Z anglického prestižního deníku Financial Times přeložil a upravil Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.
autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
09.10.2013 18:54:22
Reforma je často skloňované slovo


Slovo reforma se v dnešních médiích skloňuje skoro stejně intenzivně jako socialismus či lidová demokracie v padesátých a přestavba v osmdesátých letech. Mluví se o rozpočtovém deficitu, rostoucím státním dluhu a o cestě z této nedobré situace – REFORMÁCH (penzí, zdravotnictví, školství…). Podobně byla všespásným řešením „konstituce“ roku 1848, anebo „asignáty“ za francouzské revoluce. Nějak už začínám být na ty věčné reformy alergický. A začínám mít čím dál silnější dojem, že smyslem je někoho nechat velmi dobře vydělat. Možná je to tradiční česká skepse vůči vrchnosti, možná jen osobní instinktivní nedůvěra nebo rovnou mírná paranoia, ale z chystaných změn jsem dosti zneklidněn a z některých názorů upřímně zděšen.

Je trochu paradoxní, že tak zásadní změny chce provést vláda, hlásící se ke konzervatismu. Quieta non movere, neboli nehýbat s tím, co je v klidu, to je konzervatismus ve strohém latinském citátu. Cožpak náš důchodový systém nefunguje? Na jedné straně platí pracující sociální pojištění, na druhé se z tohoto pojištění vyplácejí důchody. Co zde chce někdo tak radikálně reformovat? Zaráží mne ta arogantní sebejistota, se kterou různí politici, úředníci či manažeři předpovídají budoucnost na desítky let dopředu, směle operují se stamiliardami, ubezpečují, jak se o naše penze v daleké budoucnosti postarají a že jediným správným opatřením je vyvést peníze ze státního systému a převést je do systému soukromého.

Lehce demagogický argument zní, že „nebude na důchody“. Na důchody samozřejmě bude, dokud bude český stát a jeho hospodářství fungovat. Otázkou je kolik, respektive kolik připadne na jednoho důchodce. Důchodců vskutku přibývá s prodlužující se průměrnou délkou života, pracujících plátců zase ubývá s klesající porodností. Skutečně poctivá reforma by měla spočívat ve vyvedení penzí se státního rozpočtu do nezávislé, odborně řízené instituce, aby už skončilo to vykrádání přebytků ze sociálního pojištění a naopak dorovnávání schodků. Tato instituce by pak důsledně hospodařila podle příjmů, a ne aby měla výdaje naplánované a určené zákonem. Případný zisk by se uložil na horší časy, se ztrátou by vypomohl stát (pokud by nebyly rezervy), peníze by ovšem chtěl vrátit v příštím roce. Nic by samozřejmě nebránilo poskytnout na výplatu penzí další příjmy státu, třeba dividendy ČEZu nebo peníze ze spotřební daně z alkoholu. Občané by tak každý rok viděli, jak na tom státní penzijní systém je a kolik od něj mohou očekávat (a případně koho mají volit).

Smyslem reformy má být šetření státních výdajů. Ač ekonomicky nevzdělán, nějak mi ty počty nesedí. Příjmy státního systému se mají zmenšit ukládáním části sociálního pojištění do penzijních fondů, k čemuž by stát ještě něco přidal. Zároveň bude třeba desítky let živit důchodce, kteří do nového systému nestihli nastoupit. Kde je tady pro stát úspora? Stejně tak jsem silně skeptický k možnostem penzijních fondů vyplácet důchody v okamžiku, kdy bude ubývat střadatelů a bude třeba vyplácet důchodce. Demografické změny přece postihnou i fondy! Co jsem tak četl zprávy ze zahraničí, dokud se do systému hlavně vkládá, vše báječně funguje, jakmile se z něj začne více vybírat, objevují se potíže. Z morálního hlediska je též pochybné povinné spoření tak vysokých částek do soukromých firem. Soukromé ziskové společnosti se poskytne pohodlné a jisté živobytí a ještě se státním příspěvkem. Zde se nabízí další otázka: bude stát na tyto přídavky mít? Nedopadne to s nimi jako s příspěvky ke stavebnímu spoření? A co zhodnocení? Je dlouhodobé spoření ve fondech opravdu tak jisté a bezpečné proti finančním krizím, jakou právě zažíváme? Co inflace? Výhodou soukromého penzijního systému by mělo být zhodnocení uložených peněz. Opravdu známe v dnešních nejistých dobách relativně bezpečné investice s přiměřeným výnosem? Dokáží si chudí lidé naspořit v soukromém fondu dost? Nejsem příznivec velkého přerozdělování, ale zde má smysl. Komunistická nivelizace mezd a přeceňování manuálních profesí byly špatné, stejně tak by bylo špatné vyrovnávání příjmů vyplácením vysokých sociálních dávek k nízkým mzdám, ale zde mluvíme o starých lidech, kteří si už sami moc nepomohou. Domnívám se, že určitá nespravedlnost v penzijním systému je dodatečným oceněním špatně placených a přitom často vysoce společensky prospěšných profesí. Bohatší lidé si mohou našetřit, chudí ne.

Na můj vkus je to až příliš mnoho otázek. Trochu mne znepokojuje, že jsou reformátorům tak málo pokládány a že nejsou vyžadovány věcné odpovědi.

Tím nechci říci, že bychom si na stáří neměli sami šetřit. Je třeba neustále opakovat: nespoléhejte se pouze na stát. Nějaké důchody budou, ale jejich výše je nejistá. Dělejte si rezervy, jak jen to půjde. Rozmýšlejte svou finanční situaci. Jistě je dobré mít na stáří vlastní bydlení, ale uvázat si na krk hypotéku hned v mládí jako těžkou kouli… Byt na dobrém místě s přiměřeným nájmem, se kterým zvládnete něco ušetřit, může být lepší než domek v satelitu, který budete krvavě splácet.
Odkládejte si malé částky pravidelně stranou, během let se to nasčítá (já si třeba šetřím všechny kovové desetikoruny a padesátikoruny jako železnou, respektive měděnozinkoocelovou rezervu). Ty peníze vám nebudou příliš chybět, v prasátku je neutratíte, a když ho pak za pár let vysypete, budete příjemně překvapeni.
Není též špatné mít rezervu, asi ne celoživotní úspory, ale část úspor v drahých kovech - ačkoli cena kolísá, nikdy není nulová a je to měna, se kterou zaplatíte vždycky a všude. Pokud se vám nechce kupovat zlato, jehož cena v posledních letech prudce stoupla, není špatné si sem tam koupit stříbrnou minci. České stříbrné mince ve standardní kvalitě vydávané ČNB stojí něco přes tři stovky (půluncové mince v nominální hodnotě 200 Kč), stříbrný uncový American eagle stojí šest set – takové částky se dají za měsíc či dva ušetřit bez většího propadu životní úrovně a za pár let máte slušnou hromádku. Pokud máte další tipy, budu za ně rád v komentářích.

Tohle všechno jsou však nepodstatné věci proti jiné hrozbě. Zde budeme přinejhorším platit vysoké odvody, za které dostaneme minimální důchody. Přežili jsme Branibory, husitské bouře, třicetiletou válku, nevolnictví i první světovou válku a Velkou krizi, hospodářsky jsme zvládli vyhlazení Židů i vyhnání a odsun Němců, nějak už si poradíme. Doslova šílená je však vize některých lidí, že si dovezeme imigranty, nejlépe z lidnatých a demograficky mladých rozvojových zemí. Cizinci nám prý zaplatí důchody, a ještě nás multikulturně obohatí! Tohle je vytloukání klínu klínem, volba zdánlivě nejjednodušších a nejlevnějších řešení, asi jako když si na rostoucí výdaje vypůjčíte namísto hledání úspor anebo přivýdělku. Je to nesmysl a bláznovství, hospodářsky a především kulturně.

Z hospodářského hlediska samozřejmě víc pracovníků více vyrobí i spotřebuje. Nezapomínejme však, že čeština není světový jazyk. Nejlákavějšími destinacemi jsou a budou logicky anglosaské a frankofonní země (+ Rusko pro země bývalého SSSR). Jazyková bariéra imigranty limituje a většinou pracují v nekvalifikovaných profesích, takže zisky ze sociálního pojištění nebudou takové, jak si mnozí myslí.

Všichni, i imigranti, však jednou odejdou do penze. Na jejich důchody dovezeme další imigranty? Pokud se přistěhovalce podaří integrovat či asimilovat, tj. přijmou naše kulturní vzorce, budou mít málo dětí (a jsme, kde jsme byli). Pokud povedou život ze dne na den a s kupou dětí, pouze rozšíří řady lidí bezpracně živených státem. A tyto děti, s omezenými schopnostmi a možnostmi uspět ve vyspělém postindustriálním hospodářství, se octnou v prázdnu, které zlověstně často vyplňují gangy a radikální imámové.

Mnozí se u nás pohoršují nad nudou a homogenitou naší populace. Díky Bohu za ní! Proč chtít dramatické změny, proč si raději neužívat klidu a předvídatelnosti? Pracovat a šetřit, pomalu bohatnout a zlepšovat ten kousek světa, který máme na starosti? Lepší je hospodářská a demografická stagnace a bezpečí, než hospodářský růst, přírůstek obyvatel a život v opevněných sídlištích. Jsem si jist, že drtivá většina důchodců by dala přednost skromnému živobytí v zemi bezpečné, spořádané a důvěrně známé, proti vyšším důchodům vykoupeným životem v zemi, ve které se budou cítit jako cizinci.

Nedokážu pochopit myšlení některých intelektuálů. Neváhají plivat po kapitalismu, že prý v něm lidé nemají žádné „jistoty“. Na druhou stranu znejistí společnost takovýmto nezvratným způsobem, tím, že do ní zařazují lidi vypadající, myslící i chovající se jinak (nemohu necitovat vizionářství Daniela Landy „ ... morálku maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky…), a obavám a neklidu lidí se smějí a s odporným povýšenectvím jim nadávají do omezených buranů, xenofobů a rasistů. Sebejistě tvrdí, že svět je v pohybu a že masové přistěhovalectví je fakt, se kterým se musíme smířit. Snahu se proti němu postavit označují za donkichotskou. Přitom nikdo doopravdy nezkusil nasadit všechnu moc a techniku vyspělého západního státu k zajištění hranic. Italské námořnictvo má moderní lodě za miliardy a nedokáže pochytat vetřelce na vratkých bárkách!

Všechno je otázka míry. Geniální lékař Paracelsus napsal, že neexistuje nic jako jed a lék, že vše může být lékem i jedem a že závisí jen na míře. Kapitalismus je úžasně pružný, přizpůsobivý systém, pokud do něj nezasahuje přespříliš stát. Stárnutí obyvatelstva v takovémto měřítku je výjimečná situace, ze světových dějin téměř neznámá. Úbytek obyvatel v důsledku válek či epidemií postihoval populace většinou rovnoměrně, zvýšenou úmrtnost dětí se po zlepšení situace dařilo dohnat. Dnes je situace jiná, hospodářství se bude muset vyrovnat s tím, že tržby budou klesat, že méně lidí bude potřebovat méně aut, domů nebo oblečení (pro přírodu mimochodem úleva). Musí se vytvořit nová rovnováha. Věřím, že tato rovnováha vznikne. Jen do ní nezasahovat nějakým sociálním inženýrstvím.
autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
09.10.2013 18:51:19
Ekonmická krize má i své morální rozměry
O ekonomické krizi se nejen v českém, moravském a slezském tisku objevují hotové romány. V hodnocení této krize, tedy alespoň ve většině komentářů srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929, která začala takzvaným „černým pátkem“ na newyorské burze. Nynější ekonomická krize je ale něco naprosto jiného, naprosto nesrovnatelná z rokem 1929. Je to „jen“ počátek konce fungování amerického principu často virtuální ekonomiky. Tak, jako se před více jak dvaceti lety sesypal experiment zvaný „pěrestrojka“, tak se nyní hroutí takzvaný americký ekonomický systém, kdy tradiční výrobní odvětví nahradily IT – technologie a skutečné platidlo podložené nejen zlatem, ale i prací, nahradilo i virtuální platidlo, chcete-li pro lepší pochopení virtuální peníze. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý selský rozum.
Zatímco v padesátých letech minulého století bylo ve Spojených státech na třicet firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Jižní Koree či Japonska, popřípadě jiného státu jihovýchodní Asie. Jenomže s odsunem výroby z Ameriky (a bohužel i Evropy) spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, takzvaní živnostníci, které pan Mládek označuje tak rád za parazity, nejpočetnější skupina obyvatelstva začala chudnout. V osmdesátých letech minulého století vyhlásil republikánský president USA Donald Regan takzvanou ekonomiku služeb.Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb, a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale ani takový „asociální“ stát (mám na mysli zdravotní a sociální systém založený na dobrovolném placení, ale také možném neplacení, a tedy i neposkytování určitých zdravotních služeb), jakým jsou Spojené státy, prostě neuživí!

Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Spojených států a jeho ekonomických satelitů. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa, začala vzkvétat a stala se největším věřitelem USA. Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který zatím traktor prodat nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám. Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout. Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v USA.

Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu Spojených států, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních dvacet let. Za vlády George Buse staršího, demokrata Clintona a Georgie Buse mladšího se USA zadlužily třikrát více, než za padesát let od takzvané „Velké krize“ z roku 1929. Někteří nositelé Nobelovi ceny za ekonomii dokonce předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť silně se rozvíjející ekonomiky Čína a Brazílie se rozhodly, že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.

Nehroutí se tedy světová ekonomika jako taková, ale jeden její, byť rozšířený – řekněme americký – model. Virtuální výrobu a peníze bude muset nahradit výroba skutečná a také peníze podložené zlatem, jejichž nominální hodnota má trvalejší ráz, než do chvíle, než se ráno otevřou dveře té či oné burzy. Ať se nám to líbí nebo nikoliv, IT technologie budou muset být nahrazeny řekněme tradičnějšími technologiemi, byť z dnešního pohledu zastaralejšími.
autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
08.10.2013 18:44:30
Proč jsou ceny ropy tak vysoké?
Proč jsou ceny ropy tak vysoké? Budete se možná divit, ale státy v Perském zálivu, v době, kdy se lidem tvrdí, že je nerostných surovin nedostatek, ropu nejen těží, ale dokonce ji i spalují. Dlouhodobým trendem je totiž prudce rostoucí poptávka Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik. A v krátkodobém horizontu je trh napjatý, zásobování bylo narušeno a ze situace v Íránu a eskalace napětí mezi Íránem a USA je nyní každý investor nervózní. Největší nadějí na udržení stability trhu skýtá Saudská Arábie, jediný člen OPEC s rezervní kapacitou natolik velkou, aby dokázal pokrýt výpadky nabídky. Saúdové nedávno zopakovali svůj slib, že zajistí plynulé zásobování trhu, až na Írán dopadnou sankce od USA a Evropské unie, mimochodem ze strany EU doslova směšné a nevymahatelné, které spíše než Íránu uškodily samotné EU. Časem budou moci víc těžit i další státy Perského zálivu. Írák a samotný Írán má ohromná ropná pole, z nichž by nakonec mohly na trhy denně přitéct o miliony barelů navíc. To není nic nového pod sluncem.

Tyto výpočty ovšem neberou v potaz rostoucí žízeň celé regionu po vlastně ropě. V letech 2000 až 2010 zvýšila Čína svou spotřebu ropy víc než jakákoli jiná země, a to o 4,3 milionu barelů ropy denně, což představuje devadesátiprocentní skok. Nyní spotřebovává více než deset procent veškeré ropy na světě. Větším překvapením je země s druhým největším nárůstem: Saudská Arábie, v níž se spotřeba ropy vyhoupla o 1,2 milionu barelů ropy denně. S celkovou spotřebou nějakých 2,8 milionu barelů ropy denně je nyní šestým největším spotřebitelem na světě, a využije tak více než čtvrtinu své produkce ve výši deset milionu barelů ropy denně. Roste i spotřeba energie na hlavu. Podle společnosti British Petroleum činila v roce 1970 na Blízkém východě polovinu toho co na jiných rozvíjejících se trzích. V roce 2010 byla už třikrát vyšší. Globální spotřeba ropy zůstala v letech 2000 až 2010 ve výši zhruba 4,6 barelu denně na hlavu, ale ke konci desetiletí spotřebovával průměrný Íránec a obyvatel Saúdské Arábie přibližně o 30 % více než v roce 2000. Na každého obyvatele Saúdské Arábie připadá 35,1 barelu. Celková spotřeba na hlavu ve výši 7,3 tuny ropného ekvivalentu víceméně odpovídá spotřebě v USA , které jsou mnohem bohatší.

Pro rostoucí chuť na ropu existují tři vysvětlení. První vychází z demografie. Počet obyvatel v Perském zálivu a vůbec v zemích OPEC rychle roste. Počet obyvatel malého Kataru se v letech 2000 až 2010 ztrojnásobil. V Saúdské Arábii vzrostlo obyvatelstvo z 20 milionů na 27,4 milionu, tedy o 37 procent. Poptávka po energii, vodě a benzinu náležitě stoupla. V posledních deseti letech se saúdskoarabská kapacita výroby elektrické energie zdvojnásobila. Zčásti za to může snaha zmírnit zdejší hrozné vedro: podle studie think tankju Chatham House klimatizační jednotky spotřebují polovinu energie vyrobené ve špičce.

Druhé vysvětlení vyplývá ze struktury hospodářství. K výrobě energie je potřeba energie: těžní věže musí něco napájet a navíc je třeba odsolit velké objemy mořské vody. Saúdskoarabská státní ropná společnost Aramco spotřebuje bezmála 10 % celkové energie, kterou země vyprodukuje. Snaha rozšířit záběr saúdskoarabské ekonomiky mimo ropu, zemní plyn a petrochemické výrobky zatím nezašla příliš daleko.

Třetím důvodem stoupající spotřeby zemí Perského zálivu je nízká efektivita tuzemských trhů s energií. Zhruba 65 % zdejší elektrické energie se vyrábí z černého zlata, přestože bohaté země od tohoto způsobu výroby kvůli sérii cenových šoků a relativní neefektivitě těžby ropy postupně zcela ustoupily. Ropa se pálí tak marnotratně proto, že domácí spotřeba je mohutně dotována. Podle Mezinárodní agentury pro energii činily v roce 2010 globální dotace na ropu celkem 192 miliard dolarů, přičemž podíl zemí OPEC představoval 121 miliard.

Saúdská Arábie má nejlevnější ropu v Perském zálivu a navíc i směšně lacinou elektřinu. Tím země na jedné straně ulevila chudým, ale rovněž povzbudila automobilistikou kulturu v americkém stylu (pro muže) a omezila veřejnou hromadnou dopravu. Obyvatelé Saúdské Arábie vlastní na hlavu třikrát méně aut než Američané, ovšem čím víc budou bohatnout, tím víc si budou vyrážet na dálnice do pouště.
Mnoho ropných zemí (včetně Saúdské Arábie) se zavázalo tyto dotace snížit. To je ovšem těžko proveditelné, když se vlády děsí nepokojů (a často jsou nezvolené). V Nigérii narazil v lednu pokus o zvýšení cen dováženého benzinu na násilné protesty. Pouze v Íránu, jehož dotace jsou vůbec nejštědřejší, se povedlo ceny prudce zvýšit – ovšem režim to mohl šikovně svést na mezinárodní sankce.

Za spalování tak velkého objemu ropy platí Saúdská Arábie nemalou cenu. Náklady na těžbu představují pouze tři až pět dolarů, ale vzhledem ke globální ceně 125 dolarů za barel jsou náklady příležitosti ohromné. A stejně jako mnoha ropným zemím v Perském zálivu se ani Saúdské Arábii nepodařilo pořádně využít hojných zásob zemního plynu.

Podíl zemního plynu na výrobě elektřiny nyní činí 35 procent, ale kvůli jeho velmi nízké ceně a pověsti chudého příbuzného ropy se využití jeho bohatství (Saúdská Arábie má podle všeho páté největší zásoby zemního plynu na světě) ukázalo jako obtížné. Pokusy nalákat západní ropné společnosti k jeho těžbě ztroskotaly na nízkých světových cenách a skrblických podmínkách saúdskoarabské vlády. Těžba velké části „nepřidruženého“ zemního plynu, který se nenachází ve stejném ložisku jako ropa, je velmi náročná a vyplatila by se pouze při čtyřnásobně až pětinásobně vyšších cenách, než jsou ty dnešní. Podle společnosti BP se ropa podílí na výrobě elektrické energie až 74 procenty. Do roku 2030 tento podíl klesne jen na 67 procent.

Saúdská Arábie se snaží rozvíjet atomovou a solární energii. Ovšem její ropné elektrárny zůstanou v provozu ještě léta, a jak poukazuje Mark Lewis z Deutsche Bank, právě se budují další dvě velké. Při stávajících trendech se království stane do roku 2038 čistým dovozcem ropy (jakkoli je to nepravděpodobné). To ropné trhy značně zatěžuje. V krátkodobém horizontu hraje v cenách ropy saúdskoarabská rezervní kapacita důležitou roli. Je pravděpodobné, že v průběhu roku poskočí sezónní poptávka Saúdské Arábie nahoru. Podle společnosti Barclays Cupital představoval loni tento skok mezi březnem a červencem zhruba 750 000 barelů denně. Růst poptávky, zapříčiněný z valné části nadužíváním klimatizace, omezí schopnost Saúdské Arábie zachovat export ve stejné výši a držet tím ceny ropy na stávající úrovni.
Dlouhodobý výhled je stejně znepokojivý. Odhaduje se, že globální poptávka po ropě přesáhne do roku 2030 100 milionů barelů denně. Za přirozený zdroj nové nabídky jsou pokládány státy Perského zálivu – Saúdská Arábie, Írán a Írák, které mají ohromné a snadno dostupné rezervy. Ale v důsledku sankcí těžba íránské ropy klesne, neboť Írán přijde o přístup k technice a odborným znalostem. Írák v současné době těží 3 miliony barelů denně a má potenciál k významnému zvýšení těžby. Ale křehký politický systém, nevalná bezpečnost a opotřebovaná ropná infrastruktura odrazují investice nutné k navýšení nabídky. A nevypadá to, že by Saúdskou Arábii hned tak přešla žízeň po vlastní ropě. Na Perský záliv se obvykle nahlíží jako na odpověď na globální problémy s ropou, nyní však čím dál víc připomíná otazník.

Zdroje: British Petroleum.uk.com

2012 The Economist Newspaper Limited.

All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist



Největší paliči ropy:

Kanada

USA

Saúdská Arábie

Rusko

Japonsko

Írán

Řecko

Malajsie

Čína

Indonésie































autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
01.10.2013 13:38:06
Vlastenectví: Je to v ČR už jen prázdný pojem?
Za Rakousko-Uherské monarchie řada českých, moravských a slezských vlastenců dávala najevo svůj odpor vůči monarchii Habsburků. Nosili trikolóry, pořádali shromáždění lidu, při kterých se hlásili k ideálům slovanské vzájemnosti, nakupovali v obchodech českých, moravských a slezských živnostníků, to podle toho, zda žili v Praze, Brně či Opavě. Vlastenectví se v našich zemích nosilo hlavně za okupce země, přičemž skutečným vlastencům šlo o život a řada z nich za vlastenectví také zaplatila tím nejcennějším – svým životem! Vlastenectví je vůbec zajímavý pojem, který se ale z našich čítanek vytrácí. Každý z nás si pod ním představí něco jiného. Velká skupina obyvatel ho nyní spojuje především se sportem. Jsou ochotni zabalit se do českých vlajek a s pivem v ruce a s odhodláním v očích fandit až do ochraptění našim reprezentantům. Mají-li ovšem úspěchy. Nemají-li úspěchy, neštěkne po nich ani pes, žádné projevy vlastenectví se nekonají, maximálně zazní pár ošklivých slov. A divíte se? Ve školách vykládají Pekařovo pojetí dějin, že Jan Žižka byl lapka, co vypaloval kláštery, na vysokých školách rostou obory spojené s výchovou k Evropanství, zatímco prestižní a ojedinělá katedra Sorabistiky (dějin a jazyka Lužických Srbů – slovanského národa, který byl součástí českého království) na prestižní české univerzitě pomalu skomírá!
Generace lidí, která šla se zbraní v ruce srdce bránit Československou republiku vymírá. Mnozí občané ČR se v cizině za své češství stydí. Tradičně vlastenecké symboly jsou spíše zesměšňovány nebo alespoň považovány za přežilé, v módě je „cool“ a „zoom“. tedy „trendy“ adorovat spíše jiné země a národy, než vlastní. Upřímně řešeno, nelze se divit. Naši politici nás příliš dobře nereprezentují, ve strukturách Evropské unie hrajeme roli nevyzpytatelného a nespolehlivého partnera, takového věcně zlobivého dítěte. Vlastenectví se v dětech vůbec nepěstuje, učitelé se tématu lásky k vlasti raději vyhýbají, aby nepřipomínali povinnou a za vlasy přitaženou vlasteneckou pseudo-výchovu z dob reálného socialismu. Českou, moravskou a slezskou kulturu jsme zrádně vyměnili za pochybné cizí kýče, národní tradice si buď vůbec nepřipomínáme, a když už přeci jen, dokáží je naši pseudo-umělci parodovat.
Žádná z politických stran se však tento handicap nechystá změnit. Nikdo nepřišel s nápady, jak probudit v občanech naší země onen přirozený cit – lásky k rodné zemi, k lidem, kteří v této zemi žijí a ke kultuře, folklóru i národní hrdosti na území ČR. Je to bezpochyby téma, které by měla skutečně vlastenecká strana či hnutí zvednout a přijmout za své. A když už se přeci jen některá politická formace o náznak vlastenectví pokusí, bývá označována za extrémistickou, ať už oprávněně či nikoliv, ať už levicově či pravicově.
Nejde jen ale o politiku, ale o výchovu k vlastenectví obecně. Jak mají učitelé a vychovatelé vkusně připomínat české, moravské a slezské národní tradice, podávat národní historii, jak mají podnikatelé a hospodářské, živnostenské a agrární komory prosazovat národní zájmy, podporovat výrobky z ČR? Na to by nám měly dát odpověď autority této země, kteří se ale hádají spíše o to, zda by z dnešního pohledu nebylo lepší se omluvit sudetským Němcům, hádají se o podobu církevních restitucí a jako vzor demokracie si místo první Československé „Masarykovy“ republiky berou spíše takzvanou přímou demokracii z americké a švýcarské ústavy. Zdá se, že vlastenectví se stalo prázdným pojmem, alespoň u nás, bohužel…

autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
30.09.2013 17:24:46
Podle mého názoru je senát zbytečnou politickou trafikou!
Důvody, které ospravedlňovaly naše zákonodárce přijmout zákon o vzniku druhé komory parlamentu – Senátu Parlamentu ČR, se ukázaly jako liché. Senát se sice stal protiváhou poslanecké sněmovny, ale nikoliv z důvodů zákonodárných a pragmatických, nýbrž pouze politického hašteření. Do senátu nebyly voleni skutečné osobnosti, možná i proto, že v ústavě je jeho role velmi slabá Je slabá natolik, že se tato instituce stala odkladištěm vyhořelých politiků a jejich dobře placenou trafikou. Do senátu se v současné době volí v zásadě podle stejného stranického klíče jako u voleb do sněmovny navzdory odlišným volebním systémům. Loňské volby jsou toho zářivým příkladem. Lidé si senát nepřejí. Odpor lidí k senátu se promítá ve volební účasti, která ve druhém kole dosahuje sotva 15% voličů. A potvrzuje ho i poslední zářijový průzkum, který uvádí, že 63,1 % občanů je pro zrušení Senátu. Role senátu se nyní navíc po přímé volbě prezidenta stane ještě dalším článkem našeho zákonodárství, které bude ve při nejen s mocí výkonnou, ale i prezidentskou administrativou.

Pokud někdo namítne, že Senát nelze zrušit, protože ho máme v ústavě, já říkám, že to jde. A nebyli bychom první. Už v roce 1970 byl senát zrušen ve Švédsku. Stalo se tak poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich senátorských příjmů. Za tento příslib zrušení odsouhlasili (jak vidno „charakterní politici“ jsou na celém světě). Švédsko přitom nebylo jedinou zemí, která zrušila senát. Už v roce 1953 byl díky výraznému vítězství jedné politické strany zrušen senát na Novém Zélandě. V souvislosti s ústavními změnami z 28. 3. 2001 zrušilo senát i Chorvatsko. Jako poslední se k tomu odhodlalo Norsko, kde byl až do roku 2009 tvořen norský parlament Shortingem a Odelstingem. Obě tyto části Norové rozpustili a sloučili do jednokomorového parlamentu. Tyto případy jednoznačně dokazují, že náš senát je možné rozpustit. Mělo by se však jednat o demokratickou cestu, o které mohou rozhodnout voliči v referendu.

Někteří politici tvrdí, že senát nás mnoho nestojí. Samozřejmě, miliarda a něco českých korun se v státním rozpočtu popravdě ztratí velmi lehce, ovšem právě z těchto ztracených miliard je tvořen náš státní deficit. Jsem přesvědčen, že zrušení senátu by byl správný krok k zeštíhlení přebujelé státní správy a jeho zefektivnění. Levný stát by měl být základem proto, abychom měli bohaté občany. A navíc, dle mého názoru je podstatně lepší šetřit na politicích, než na důchodcích, mladých rodinách a sociálně slabých.
autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
30.09.2013 17:21:14
Co bude s vojenským prostorem Brdy? Ať žijí lidé v symbióze s přírodou!
Pakliže Vláda České republiky a Ministerstvo obrany ČR dodrží svoje usnesení, bude zanedlouho řešit, jak Plzeňský, tak i Středočeský kraj, co s územím Vojenského výcvikového prostoru Brdy, který sloužil nejdříve německým nacistům a poté české komunistické armádě. Přiznám hned na úvod, že můj postoj k tomu, co bude s Brdy, není nestranný. Jednak mám rád tamní krajinu, znám se se spoustou lidí z této oblasti a navíc jsem se před čtyřmi lety angažoval mezi odpůrci umístění amerického radaru v této oblasti. O to více mne překvapuje, že řada starostů, kteří zcela veřejně chtěli radar do Brd a netajili se tím, dnes naprosto obrátila a bojuje za to, aby Brdy byly vyhlášeny Chráněným krajinným územím a lidská noha na toto území prakticky nevstoupila. Vesměs jsou to lidé ze Scharzenbergovy strany TOP 09 s podporou starostů. Jako aktivní turista i člověk se zdravím ekologickým viděním světa, jejich postoj pohybující se od krajnosti ke krajnosti nesdílím.

Co tedy s Brdy? Podle mne bude prospěšné, jak pro přírodu, tak i pro občany, jenž byli vyhnáni z Brd německými nacisty a potom českými komunisty, když se v Brdech obnoví zaniklé obce a lidé budou v tomto pásmu žít v symbióze s přírodou. Uzavřít Brdy lidem je totiž dle mého názoru stejný nesmysl, jako zde umísťovat radar, který by narušil bipolární mezinárodní vztahy! A všimněte si, že za stejnými nesmyslnými nápady stáli ti samí lidé s politické strany „spícího knížete“ Schwarzenberga, tedy TOP 09 a starostové.

V roce 1927 byla v okolních lesích obce Skořice a Trokavec (okres Rokycany) vybudována střelnice převážně pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. Rozloha střelnice je podle historických pramenů uváděna 18 - 20 tisících hektarů. V roce 1941 byly obce Kolvín, Padrť, Záběhlá (a řada dalších) vystěhovány. Stavební objekty však nebyly organizovaně ničeny.

V těsné blízkosti obce Kolvín byl vybudován koncentrační tábor, který však nebyl využit pro původní účel v důsledku lesní kalamity (způsobené vichřicí), ale byl využit jako ubytovna pro totálně nasazené v době války. Počet pracovníků se pohyboval mezi 5 - 6 tisíci lidmi. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování dřeva na třech pilách v nedalekém městě Mirošov a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů metrů krychlových.
Po skončení 2. světové války velikost škod stanovila komise Fondu národní obnovy. Navrátilci vrátili všechny peníze, které obdrželi od Němců s tím, že válečné škody budou proplaceny později. Při měnové reformě byly ovšem peníze za válečné škody převedeny na vázané vklady a o několik let později (1950) bylo oznámeno, že s ohledem na stoupající životní úroveň nebudou válečné škody propláceny vůbec. V roce 1952 byly nemovitosti zestátněny, a teprve následně byla sjednávána jakási „pofidérní“ náhrada.

A jaké obce zmizely z mapy? Obec Padrť, která byla založena v roce 1565. Důvodem založení bylo železářství - dvě vysoké pece, čtyři hutě a pět hamrů. V roce 1896 měla obec 529 obyvatel, v roce 1952 už jenom 145.

Obec Kolvín (dnes existující v menším rozsahu) byla založena ve 14. století jako obec zemědělská. V roce 1921 měla obec 396 obyvatel, v roce 1952 jen 128.

Obec Záběhlá byla založena v roce 1730, šlo o poslední kolonizaci v Čechách. Hlavním důvodem založení obce bylo posílit pracovní sílu do okolních lesů. V roce 1939 měla obec 447 obyvatel, v roce 1952 jen 216.

I v dnešní době dochází k likvidaci celých obcí, například na místech těžby uhlí. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je sice pro liberála nepřípustná myšlenka, nicméně když k němu dojde, měl by stát odpovídajícím způsobem nahradit vlastníkům škody. I když je jasné, že např. citová újma se finančně ohodnotit nedá. To se v případě likvidace bývalých obcí ve VVP Brdy nestalo. Nejdřív přišli Němci, pak komunisti. Ti dokonce nedodržovali ani svoje vlastní zákony. Nás ostatní, kteří během putování Brdy narazili na zbytky zídek a sadů zaniklých obcí, zajímá spíše než férové odškodnění obětí historie těchto obcí. V Brdské krajině se uměle vytvořila „krajina bez lidí“. Každého citově založeného člověka, stojí-li na hrázi Padrti a přemýšlí, že kousek odsud stála škola, hostinec a žili zde lidé. Proč by k tomu nemohlo dojít nyní, až se Vojenský výcvikový prostor Brdy z majetku ministerstva obrany vrátí lidem této země.
autor volim-pravici-cz.webnode.cz @  
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi
Aktuální články
Archiv
RSS

obsah | komentáře

Template by

Free Blogger Templates

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se